V životě každého,kdo má doma čtyřnohého kamaráda,příde i taková doba,kterou si nechceme připouštět.
A to doba kdy se s naším psím kamarádem musíme rozloučit.V mém životě taková doba nastala již několikrát.A i dnes kdy se rozpomínám,je mi líto a k slzám daleko nemám.
Vždy jsou v myšlenkách s námi.Na všechny mám krásné vzpomínky a skvělé příběhy na které ráda vzpomínám.Nikdy na ně nezapomenu.
WÍNA
Winnyfred od Řeky Lomnice - 28.12.2000-25.3.2015
Wína byla má jediná drsnosrstá jezevčice ve velikosti trpaslík.Žila s námi 14 let a skoro tři měsíce.
Byla hodná ale také maličký dravec.Byla výbornou náhradní mámou se vším všudy.A já jí děkuji za těch 14 let.Wíně selhaly ledviny.Byla jsem s ní do konce.Počkala na mě a neodešla mi bez rozloučení.Tět se společně prohání s Megan a Lesánkem a Varískem nad Pašnovskými rybníky.Tam kde Wína odpočívá jsme zasadily tři stromky, tři smrky a udrželi se všechny tři.Wína byla a zůstane s námi stále aspoň v těchto vzpomínkách a v našich srdcích.
NAŠI DANEČKOVÉ
Na fotce vlevo je Daník první.Bylo mi necelých deset let a v listopadu 1990,jsme Dandu našli v kotci nataženého.Tenkrát byl velký mráz a celý den nikdo doma nebyl až kdy jsme z mamkou přijely v půl čtvrté domů.Já jsem šla s miskou teplého krmení k psinci a ve zvyku mám na každého psa zavolat jménem pokud je zalezlý v boudě.Jenže Daník nepřišel.Máme boudy se zvedací stříškou.A když jsem ji zvedla tak Daník sice vrtěl ocáskem ale pohnout se nemohl.Letěla jsem pro mamku a ta Daníka přinesla domů.A začal frmol.Sehnat veterináře byl tenkrát problém.Tak musel přiject táta z práce a mazalo se k veterináři.(možná si říkáte jak to,ale tatík byl v té době ve státních službách a uvolnit se jen tak z práce nešlo)Byl už večer když přijely domů.Daník dostal spousty injekcí.A další se mu musely dávat každou hodinu.Hodně se musel zahřát a tak byl zabalen v dece a nahřívala se cihla.Táta si vzal Daníka k sobě do postele a z druhé strany mu dal nahřátou cihlu zabalenou v ručníku.Pro mě to byla noc hrůzy.Nikdo nespal.ani já se sestrou i když ráno jsme měly jít do školy.Ale pro Danečka to byla noc poslední.K ránu přestalo jeho srdíčko tlouct.Byla to obrna.Kdyby možná tenkrát nebyl takový mráz a někdo byl doma tak jsme o Dandu přijít nemusely.
Druhý Daneček
Na fotce vpravo.Byl Červen 1999 a nad Komařicemi ve skružích byly obeznámeny lišky.
Naš táta vyrazil s Adélkou a Danečkem na norování.Adélka si rouru prošla a vylezla ven.Táta nasadil Danečka.Neměl žádné obavy,protože Danda měl svůj chvat.Zanedlouho se ozvalo štěkání a bylo slyšet že v rouře hrabe.Znamenalo to že do praské roury si liška vyhrabala noru.Nebyla jsem u toho znám to jen z vyprávění.Celou dobu bylo slyšet že Danda hrabe a vrčí.Všichni už měly připravené lopaty že se tedy bude kopat.A Daníka i s liškou vykopou.Po chvilce se ozvalo zavrčení a štěkot.Daník se přestal ozývat.Všichni začaly kopat aby se neudusil,protože hlínu si musel Danda nahrabat za sebe.Táta volal a přemlouval ho at vyleze.A bylo ticho.Nic nebylo už slyšet.Dandu vytáhly už zhaslého.S velikou ránou na boku.V rouře místo lišky byl jezevec.Často se stává že liška a jezevec mají společnou noru.Liška odvede liščata do bezpečnější nory a do prázné se nastěhuje jezevec.Daník hrabal na jednom konci nory a jezevec ho oběhl a z boku ho napadl.Oba dva Dandové byli nedocenitelnými loveckými pomocníky.Každý byl jiný a vzpomínám na ně s láskou
NAŠE PRVNÍ ADÉLKA
Naše tulačka.Adélka byla věrnou společnicí obou našich Danečků
ADÉLA KRISTL
Narozena v roce 1987-1999
Bylo jí dvanáct let.Vždy vybíhala z garáže aby uvítala každého kdo k nám přišel.Autům se ovšem vyhýbala.V posledním roce už ale moc běhat nemohla a spíš se jen pomalou chůzí ubezpečovala že ten kdo k nám jde není cizí.Necelý týden po odchodu druhého Dandy náš táta zajížděl s autem před garáž.A naše Adélka mu vběhla přímo pod kola.Bylo to vše tak rychlé že nikdo nestačil včas zakročit.Adélka byla tulačka,jak se šlo ven,tak si vždy našla chvíli pro sebe a na zavolání a pískáni moc nereagovala.Vždy se vrátila ale domů
.A tak odešla naše první Adélka její váha nikdy nepřesáhla 6 kilo.Náš první jezevčík drsnosrstý.Naše malé štěstíčko.
MÁ MEGAN OD ŘEKY LOMNICE-ADÉLKA DVĚ
Po odchodu první Adélky jsem přivezla už mojí Megan od řeky Lomnice.
Neváhala jsem a za polovinu mého platu jsem dovezla mojí krásnou jezevčici.Byla mou kamarádkou a společnicí při procházkách a na nahánkách.Naučila jsem jí vše co bylo třeba.Když byla štěně nosila jsem jí v batohu na naháňkách.Kde byl obtížný terén tak jsem jí nesla na zádech.
Byla to moje kráska moje tmavé zlatíčko
Že spolu dlouho nezůstaneme mě nikdy nenapadlo.Má sestra si pořídila fenu pointra.A tím vše začalo.Jak se k sobě ty dvě dostaly tak bylo zle.Byl duben 2004 a na hřišti v Nemanicích se pořádal svod loveckých psů.Byla jsem se podívat s přítelem Petrem(nyní manželem)
Bylo 11 dopoledne a přijely jsme domů.Moje Adélka mě vždy chodila vítat k vratům a hlasitě u toho štěkala.Jenže tentokrát nepřišla.Bylo mi to divné.Znala jsem jí dokonale.Věděla jsem co udělá a kdy.Petr tedy prošel zahradu ale mojí Adélku nenašel.Tak jsem zkusila zavolat.Jednou a nic.Podruhé a nic.Slzy se nedaly zastavil.Bylo jasné že se něco stalo.Zkusila jsem zavolat znova.A Adélka se vyšourala z pod auta.Šla pomalu a omluvně se na mě dívala.Prohlédla jsem jí ale nic jsem nenašla.Odnesla jsem Adélku domu a prohlédla jí znova.
Pod krkem měla hlubokou nekrvácející ránu.Dusila se.Okamžitě jsme Adélku vzaly na veterinu.
Starý ford ze sebe dostal co mohl.Bylo mi jedno jestly dostanu pokutu,nebo jestly mi seberou řidičák.zastavovala jsem až v budějcích na křižovatkách.Pro mě byla přednější má psí kamarádka.Na veterině doktorka řekla,že to bude v pohodě a za hodinu at si Adéku vyzvedneme a zatím at si dojedem na kafe.Na kafi jsme byli ale neuběhla ani čtvrhodinka a čekali jsme na veterině.Petr chvátal a přešlapoval.Ještě říkal že si musí Adélku odvézt domů.
Otevřely se dveře a my si šly pro Adélku.
Jenže Adélka už nebyla.
Veterinářka mi tehdy mi řekla že Adélka měla prokouslou krkavici.A i u lidí je třeba neurochirurga.Ptaly se mě jestly jí tam chci nechat a já řekla že LOVECKÝ PES PATŘÍ DO LESA.Celou cestu domů jsme probrečely.Odnesly jsme jí do lesa kde jsme spolu často bývávaly a tam jí udělaly hrobeček.Vím,že nikdy na tuhle mou krásnou,chytrou a veselou psí kamarádku nezapomenu.Byla moje všechno,můj největší poklad v malém psím kožíšku.Moje nejvěrnější psí kamarádka.
Její odvážná povaha mi vždy bude chybět.
PRAVDIVÁ VĚTA NA ZÁVĚR-KAŽDÝ SI POZNÁ TOHO NEJLEPŠÍHO PSA V ŽIVOTĚ-PRO MĚ TÍMTO PSEM BYLA A VŽDY UŽ BUDE JEN MÁ ADÉLKA
MEGAN OD ŘEKY LOMNICE
Mezinárodní výstava České Budějovice-Megan získala V1-CAC
NĚMECKÝ OHAŘ DLOUHOSRSTÝ
Začnu u Lesánka.
prvního si již nepamatuji,pouze z fotek vím že u nás byl společně s kokršpanělkou Elzou.Byli to první lovečtí psi táty.Před nimi byl u nás vždy německý ovčák,protože byl táta psovod.Díky tomu že jsme měly doma služební psi se táta dostal k loveckým psům a myslivosti.
Druhého Lesánka už pamatuji.Oba byly hnědáci a dokonale vycvičení pro lov.Tenhle náš druhý Lesánek byl takový lump,který když se nudil přeskočil plot a obcházel ves.(Zase ovšem byl schopný poslouchat toho,kdo se k němu při honu choval laskavě,takže si našeho Lesana pujčovaly myslivci,když šly na kachny nebo na bažanty a neměly své vlastní psi)Pokud měl Lesan nějaké zranění,nepustil k sobě nikoho jen mě a tátu.Nesnášel alkohol,jednou ho táta po dobré pitce zapoměl v hospodě.Došel až domu a musel se pro peska vracet,protože jinak domů nesměl.Mamina by ho totiž nepustila.A tak když došel k hospodě zjistil,že je tam ticho.Myslel si že všichni odešly ale nikdo neodešel,protože nesměl.Lesan je držel v šachu na stolech a odmítal se jakkoliv kamarádit.
Táta ze začátku nechápal.Odvolal Lesánka k noze a nevěřícně ho odváděl domu.Druhý den se dozvěděl že myslivci si po tom co táta zapoměl Lesana v hospodě usmyslely že pejsánka prostě opijou.A že to bude náhrada za tátu,který musel domu.
Jenže Lesanovi se to vůbec nelíbilo a nejdřív začal vrčet a pak všechny zahnal na stoly.Nikdo nesměl pustit ani nohu protože Lesan by kousnul.Prožil si dlouhý psí život a dělal společnost plno lidem,kteří ho sebou braly a nemohly si ho vynachválit za jeho lovecké dovednosti.Až Vánoce v roce 1998 byly jeho poslední.Věděly jsme že to bude jeho poslední noc,a střídaly jsme se u něj a různě ho přikrývaly a seděly s ním a mluvily na něj.Sešel stářím.Stejně jako Dick který přišel po Lesánkovi.Všichni byli hnědáci,výborně stavění.Výcvik u těchto psů nebyl nikdy problém.Naopak jsem říkala že takový blbouny naučíte vše.Dnes se s dlouhosrstými ohaři setkáváme na výstavách a jejich počet rapidně klesl.Ale i dnes najdete skvělé chovatele kteří se snaží zrovna dlouhány udržet na velmi perfektní urovni.Dlouhosrstý ohař byl původně šlechtěn nejen pro lov ale i na hlídání hájenek.A před válkou to bylo nejpočetněji zastoupené plemeno ohaře.
Varísek
Varíska přivezla má sestra otci v létě roce 2004.Nádherné štěnátko hnědáka s bílou náprsenkou a tlapkou.Už aportoval a přinášel a sedal si aby mohl svůj aport odevzat.Bylo to neskutečně šikovné štěnátko.Neměly jsme Varíska ani měsíc a jedna letní bouřka ho tak vyděsila že mu prasklo srdíčko.Tenhle maličký,krásný pejsek který nám dělal samou radost najednou nebyl.Nechala se udělat i pitva a chovatel tátovi nabízel jiného pejska z vrhu který očekával.Ale nám všem se muselo zahojit srdíčko abychom byli schopní po tak malém tvorečkovi
přijmout dalšího pejska a nesrovnávat ho.
Varísek
Ir od Devíti lip
Po Várískovi přišel Ir od Devíti lip.Strakoš s velmi veselou povahou.Celkem i vysoký a dlouhý.strašný torpédo.
Rakovina žaludku a střev mu byla osudnou.V listopadu 2012 jsme zavolaly veterináře a Irovi ukončily jeho trápení.Nemohl ani chodit a s příjmem potravy byl velký problém.
Jako štěně si ho moc nepamatuju.Jezdily jsem do Komářic jen na návštěvu,než jsme se přestěhovaly.
Ir odešel v listopadu 2012.byl to jediný strakoš u nás.VELMI ŠIKOVNÝ PES.